Pro návrat na hlavní stranu
<<<---- klikni na logo.
Publicistika
Rozhovory
Neseriózně?
Redakční info
Poezie a grafika
Poslat, napsat ....
Vzkazy


Rozhovor s Karlem Šimkou

V půlce dubna se nám poštěstilo uskutečnit rozhovor s pracovně velmi vytíženým pedagogem naší fakulty...

My: Točí se ten kazeťák? Jo, chvilkama jo! Teď se točí, tak rychle začneme.

My: Kdybys nám ve stručnosti řekl, co vlastně děláš.

On: No, v první řadě jsem soudce - od prosince 2001 a to mi zabírá 80% pracovního času. Potom jsem samozřejmě tady na fakultě, s tím že teď jsem přestal být předseda fakultního akademického senátu a stal jsem se předsedou celouniverzitního AS. Takže mi teď hodně času zabírají tyto akademické funkce. Ale především tu na fakultě učím ústavní právo a starám se o zahraniční styky fakulty s německy mluvícími zeměmi. Občas taky něco napíšu nebo přeložím z němčiny. Na co poslední dobou nemám moc času je studování nových věcí a takzvaný rozvoj mého vědeckého vzdělání. Začínám cítit, že s časem je velkej problém, a budu to muset nějak řešit. Ale vzdát působení v Plzni bych nechtěl, je to něco, co mě vytrhuje ze stereotypu, který nutně v justici existuje. Plzeň mi pomáhá udržovat si dobrý přehled i o jiných právních odvětvích, než kterými se zabývám na soudě. A navíc díky práci na fakultě uplatním i své jazykové znalosti, které jinak člověk v justici bohužel zatím moc neužije.

My: Nabízí se otázka, kolik času ti zbývá na osobní život?

On: Hm, tady to zatím není tak velký problém, i když to už není ani v nejmenším tak, jako za studií. Vždycky říkám svým mladším kolegům – važte si toho, že studujete, až budete v praxi, spoustu věcí přestanete stíhat. Ještě pořád ale mám trochu času na svoje koníčky, občas někam vyrazím, třeba na lyže do Alp či do kina na Mulholland Drive nebo na Sex a Lucíu. Teď třeba zrovna jedu na pár dní do Istanbulu. Je ale fakt, že hodně pracuju, a pokud bych měl mít děti, tak současný styl života nejde udržet.

My: A máš představu jak na tom jsou ve srovnání s tebou tví spolužáci z ročníku?

On: Do značné jsou na tom ti, kteří se rozhodli být takříkajíc v byznysu, vydělat hodně peněz, mít nějaké postavení, dělat práci, která je odpovědná a náročná, stejně jako já, někteří i hůř. Samozřejmě mám také kamarády, kteří dělají v nepříliš exponovaných pozicích, třeba někde ve státní správě, a ti mají času dost, ale taky přiměřeně méně peněz. Zkrátka a jednoduše, když chce absolvent právnické fakulty zúročit své vzdělání, stojí ho to samozřejmě strašně moc času, s tím se nedá nic dělat.

My: Můžeš nám říct, nakolik tě studium na naší fakultě připravilo na tvou současnou práci?

On: V žádném případě ne hůř než mé kolegy soudce či justiční čekatele, kteří studovali na jiné české právnické fakultě. Ovšem na druhé straně taky nemám pocit, že bych měl lepší vzdělání než tito mí kolegové. Naše fakulta dává svým absolventům plus minus stejné vzdělání jako fakulty pražská a brněnská. Nevidím žádný rozdíl mezi absolventy těchto tří fakult. Co se týče vůbec toho, jestli jsem byl dobře připraven pro praxi – žádná fakulta toto nemůže udělat. Třeba zrovna v justici je nezbytně třeba absolvovat čekatelskou praxi, aby člověk vůbec pronikl do praktické stránky věci. Psát usnesení a rozsudky a pracovat se soudním spisem žádná fakulta nenaučí a ani naučit nemůže, to není její úkol. Fakulta dá absolventovi základní přehled o nejdůležitějších právních oborech a umožní mu v určitých věcech se specializovat, ale praxe je potom o něčem jiném než studium. A nemám ani pocit, že to může být výrazně jinak. Může to být asi jinak v tom, že na fakultě se bude probírat více věcí, půjde se více do hloubky, více systematicky, to by samozřejmě šlo, ale fakulta nikdy nebude bezprostředně připravovat pro praxi. To je věc dalších etap právnického vzdělávání – čekatelské či koncipientské praxe.

My: Pomohlo ti tvoje studium v zahraničí k nějakému jinému druhu právnického myšlení než se preferuje na naší fakultě?

On: Pro mě bylo studium v Passau, které bylo dohromady dvouleté, naprosto zásadní událost, cosi jako iniciační zážitek. Ukázalo mi, že práva se dají studovat opravdu náročným způsobem. Způsob výuky práva v ČR je výrazně méně náročný a výrazně méně efektivní a nutící lidi k myšlení než to, co jsem zažil v Německu. Je pravda, že pasovská právnická fakulta je hodnocena jako nejlepší v Německu, takže na jiných německých fakultách to není tak náročné jako v Passau, ale přesto ten základní problém spočívá v rozdílu mezi českým a německým systémem právnického studia. V Německu jsou schopni skutečně nutit lidi myslet. Od začátku to studium koncipují tak, že studenti se učí teoretickému a systematickému myšlení na základě řešení konkrétních případů. Oni nemají to, co máme my - úvod historicko-teoretickoprávní. Oni rovnou nastoupí do výuky občanského, trestního a veřejného práva a na konkrétních případech si ukazují zásady a pravidla, na kterých právo stojí. Není to tak, že by profesor probíral jeden případ za druhým jako telefonní seznam, on ukazuje na těch případech, jaké existují právní instituty, a tím uvádí studenty do problematiky. A klíčové je, že student od začátku musí makat jako šroub. Zejména v  prvních ročnících, kde dělají základní kurzy z těch už zmíněných třech základních oborů, se musí připravovat, píší klauzury a opravdu se musí učit, když chtějí uspět. A třeba výuka občanského práva je tam dotována 6+2 hodinami týdně, stejně jako výuka trestního práva. Veřejné právo pak mají 4+2 hodiny týdně. Pak mají nějaké doprovodné disciplíny, ale klíčový důraz je kladen na výuku práva a nikoliv doprovodných disciplín. Já osobně toto považuji za rozumný přístup. Řada lidí se mnou nesouhlasí a myslí si, že historicko-teoretické vzdělání právníků je důležitější než výuka pozitivního práva. Já jim samozřejmě jejich názor neberu, ale na základě svých zkušeností si ponechám ten svůj.

My: Myslíš si, že u nás v ČR je nějaká vůle nebo snad i názor, že by se mělo takto postupovat, že by se mělo ustoupit od teorie a vzít si příklad z  takovýchto modelů a mít více praktických předmětů?

On: Já bych to podporoval - posun v našem studiu tímto směrem (samozřejmě v nějaké rozumné míře), ale naráží to na problémy. Zkuste si představit, jestli za současné situace na právnických fakultách je na nich tým, který by dokázal vytvořit kvalitní přednáškový cyklus o občanském právu s 6 hodinami přednášek týdně. Já si tuto otázku kladu a moje odpověď je, že si myslím, že ne. Je to otázka o dalším směřování českého vysokoškolského systému. Jestli je dlouhodobě udržitelný systém, který je dneska založený na tom, že většina z těch vyučujících - speciálně na právnických fakultách - vyučuje vedle svého jiného zaměstnání, jestli je to efektivní z hlediska kvality studia. V Německu jejich systém "šlape" proto, že profesor právnické fakulty v Německu je NĚKDO a má – na rozdíl od ČR – plat například výrazně vyšší než průměrný soudce. A proto se také tomu může naplno věnovat. Samozřejmě jako profesoři jsou tam vybráni ti nejlepší z nejlepších. Oni sami mají pak zájem, aby si svou pozici udrželi, takže neustále studují, publikují a snaží se připravovat dobré přednášky. Tlak na německých univerzitách je podstatně vyšší než u nás. U nás to děláme, nechci říct že všichni, ale podstatná část z vyučujících, takříkajíc na vedlejší úvazek. A pokud se tomu nevěnujeme 5 dní v týdnu 8 hodin denně, což se nevěnuje skoro nikdo až na světlé výjimky, nelze se divit, že kvalita českého vysokého školství zejména v právnických oborech třeba zrovna za Německem hodně zaostává.

My: Tak teď abychom se přesunuli z Německa k nám na fakultu, tak taková otázka: Kdybys měl zhodnotit jednotlivé katedry s tím, že jsi tu studoval a teď tu působíš, kde si myslíš, že máme kvalitu, kde je to, co má Plzeň asi nejlepší, co může nabídnout?

On: Jednoznačně jsou zde dvě katedry, které zde hodně vyčnívají a jejichž někteří vyučující se výrazným způsobem podílejí na vylepšování stavu českého právního řádu i české právní vědy, a sice obchodní a trestní právo. Pan doc. Eliáš je osobnost, která v téhle zemi ční výrazně nad většinu ostatních právníků a dokázal si vytvořit na své katedře tým, který je dobře namíchán. Vedle sebe tam má kvalitní starší vyučující a k nim výborné mladé asistenty, kteří se svému oboru věnují jako učitelé a zároveň někteří z nich i v praxi. Prostě myslím, že obchodní právo je vynikající katedra. Totéž platí o trestním právu, kde jsou takové osobnosti jako doc. Šámal, JUDr. Baxa, doc. Válková, doc. Pipek – to jsou prostě super odborníci, navíc i tam mají vynikající mladé – snaží se. Pak máme další velmi kvalitní katedry, k nimž neskromně počítám svoji domovskou katedru ústavního práva, ale i např. katedra mezinárodního práva, kde máme jak známo vynikajícím způsobem zastoupeno mezinárodní právo soukromé, a i některé další.

My: Jaký byl pro tebe pocit stát se ze studenta učitelem?

On: Já jsem neměl moc času přemýšlet o filosofických aspektech toho přechodu, protože jsem nastoupil do rozjetého vlaku a od začátku musel řešit spoustu úkolů v rámci naší katedry. V jistém ohledu mám ale psychologický problém dodnes. Jsem tady už čtvrtý rok a pořád se vnitřně hodně identifikuji se studenty a pořád si myslím, že vím, jak oni myslí, protože jsem tak myslel před čtyřmi roky také, a toho se asi jen tak nezbavím. Na jedné straně, ti kdo mě znají ze seminářů či v souvislosti se zahraničními styky s Německem, vědí, že jsem přítelem neformálních a přímých vztahů se studenty. Ale na druhé straně si o sobě myslím (možná se pletu), že jako zkoušející nejsem žádný velký "dávač" a že přiměřenou míru respektu ze strany studentů, kterou jako vyučující samozřejmě potřebuji, jsem schopen si zajistit.

My: Kdybys měl vzít jednoho konkrétního z pedagogů, který tě tady učil, komu bys poděkoval za to, kde teď jsi?

On: JUDr. Baxovi – jednoznačně. Protože díky němu a jeho seminářům z trestního práva jsem dnes v justici, i když nakonec dělám "civil". Víte, já jsem začal studovat v době, kdy justice nebyla mezi studenty práv zdaleka tak populární jako je dnes. Moje přítelkyně, která dělala práva v Praze a začala o 2 roky dříve než já, říká, že z jejích spolužáků do justice odcházeli spíše ti bez ambicí, kteří především chtěli mít klid, a ta práce měla mezi absolventy asi takovou vážnost jako nyní práce na nějakém zapadlém obecním úřadě. Že je tomu dnes právě naopak, je podle mne velkou osobní zásluhou JUDr. Baxy. On v roli pedagoga mě (a myslím, že i řadu mých spolužáků) přesvědčil o tom, že v justici jsou schopní lidé a že má smysl tam jít. A upřímně řečeno, nezklamal jsem se.

My: Mimochodem – jak teď bude probíhat výběrové řízení na obsazování míst justičních čekatelů?

No, mělo by to být tak, že poslední a nejsilnější slovo by měli mít předsedové krajských soudů a krajských státních zastupitelství, nicméně to výběrové řízení by mělo mít několik fází, přičemž významnou roli by měla hrát nově zřízená Justiční akademie. Zatím jsou, pokud vím, představy na ministerstvu spravedlnosti takové, že uchazeč podá přihlášku k účasti na výběrovém řízení k příslušnému krajskému soudu či státnímu zastupitelství, jehož by chtěl být čekatelem. Musí si zvolit jen jeden soud či jedno zastupitelství. Přihláška bude po prověření jejích předepsaných náležitostí postoupena Justiční akademii, na níž se uchazeč podrobí psychologickému vyšetření a pohovoru před zvláštní komisí složenou zejména ze soudců a státních zástupců, ale i z dalších odborníků působících v Justiční akademii. Akademie pak na základě psychologického vyšetření a pohovoru vysloví své doporučení předsedovi krajského soudu, zda uchazeč má či nemá být přijat. V další fázi podstoupí uchazeč ještě jeden pohovor, a to před zvláštní komisí ustavenou předsedou krajského soudu či krajského státního zastupitelství, k němuž se uchazeč hlásí. S konečnou platností by pak měl o přijetí či nepřijetí uchazeče rozhodnout předseda krajského soudu či krajského státního zastupitelství s přihlédnutím k tomu, co se o uchazeči zjistilo v pohovorech a při psychologickém vyšetření. Osobně se mi ministerstvem navrhovaný systém zdá velmi rozumný, protože kombinuje výhody obou dosud uplatňovaných systémů – je jednotný pro celou republiku a uchazeči by měli být posuzováni podle stejných kritérií, ať už se hlásí na jakýkoli soud, na druhé straně se však konečné rozhodnutí svěřuje do rukou předsedů krajských soudů a krajských státních zastupitelství, kteří nejlépe vědí, kolik a kde je v jejich krajích třeba čekatelů a ohlídají si, aby byli přijati lidé, kteří skutečně budou mít zájem na soudě či zastupitelství, kde budou vykonávat čekatelskou praxi, trvale působit.

My: Máme za sebou poměrně čerstvě volby akademického senátu fakulty, mohl bys nám podat krátké zhodnocení?

On: Překvapil mě neúspěch mladé generace. Dostali se tam pouze tři z tzv. mladých asistentů, já bych tam rád viděl větší zastoupení. Bohužel se nepovedlo, takový je život. Možná se ti mladí na volby špatně připravili, možná že málo přesvědčili ostatní, že mají co nabídnout. Možná naopak ti "staří " začali cítit, že se na fakultě postupně mění poměry, a tak si věci více "pohlídali". Těžko říci ...

My: Teď osobně k tobě. Zastupuješ nás ve velkém senátu, jsi tam předseda, byl jsi předsedou malého senátu, myslíš si, že to, žes nebyl zvolen, je nějaká forma averze vůči tomu, že jsi měl úspěchy, nebo čím si vysvětluješ, že vlastně ty, který relativně zastáváš významné funkce, jsi docela propadl?

On: Já si myslím, že to může mít několik příčin. Mně je 29 let a na to, kolik mi je let, jsem se dost brzo dostal do poměrně vysokých pozic. Možná si někdo myslí, že jsem příliš mladý na to, abych takové posty zastával. To je zcela legitimní názor, který musím vnímat, byť s ním nemusím souhlasit. Navíc politika je o tom, že hlasy buď získám nebo ne. Když nezískám – nedá se nic dělat. Já do těch takzvaně "politických" funkcí šel vždycky s vědomím, že to není napořád a že se pohybuji po tekutých píscích.

My: Myslíš si, že nově ustavený senát bude fungovat a pracovat lépe než ten, kterému jsi předsedal?

On: Já bych mu to samozřejmě velmi přál, uvidíme. Co si ale budeme povídat, hvězdná hodina každého fakultního senátu je volba děkana, v té chvíli je senát králem. Jinak ale senát nemá v rukou klíčové kompetence. Ty jsou v rukou děkana a vědecké rady.

 

My: Dali jsme včera na juristic anketu, co si myslí členové akademické obce o novém senátu, jsou tam možnosti:

  1. jsem spokojen
  2. jde to
  3. odvolat a zrušit
  4. je to bída
  5. máme to za sebou, tři roky klid

Odpovíš nám?

On: Máme to za sebou, tři roky klid.

My: Teď bych se ještě zeptal na velký senát, kterého jsi předsedou. Kde tam vidíš těžiště své práce? Co se budeš snažit prosazovat?

On: V první řadě bych chtěl říct, že jsem sice zvolen za právnickou fakultu, ale jako předseda AS reprezentuji celou univerzitu. Jestli mi něco na naší fakultě vadilo, jakkoli to mělo své legitimní důvody, je to, že my jsme se málo snažili s univerzitou mluvit. Realita je a bude taková, že právnická fakulta je součástí univerzity a chtě nechtě se na životě univerzity musí nějakým způsobem podílet. Já se ve funkci předsedy AS setkávám se spoustou kolegů z jiných fakult a upřímně řečeno, z 95% mám pocit, že jsou to víceméně rozumní lidé, kteří samozřejmě mají různé zájmy, různé preference, mají na různé věci různé názory, ale většinou, když s nimi člověk rozumně promluví, tak se s nimi problémy dají řešit. Teď mluvím nejenom o členech AS, platí to i o vedení univerzity, platí to i o většině děkanů jiných fakult. Mou ambicí do konce funkčního období je ukázat univerzitě, jednak že FPR je pro univerzitu přínosem a že i na ní jsou lidé, se kterými se dá hovořit, a nejsou to jenom podivní do sebe zapouzdření právníci. To je moje ambice. Já si nedělám iluze, že bych mohl za dva roky něco zásadně změnit. Co se povedlo? Povedlo se třeba, že senát, který zatím projednával pod mým předsednictvím jednu velevýznamnou věc, a sice rozpočet, a další významné věci jako změny vnitřních předpisů univerzity a některých fakult, jednal tak, že se snažil věci před tím, než se přistoupí k hlasování, pořádně rozebrat a předjednat a snažil se najít konsensuální řešení situace tak, abychom se zbytečně nehádali. Není ale moje zásluha, že rozpočet byl schválen vcelku bezbolestně, je to zásluha především prof. Ryjáčka a jeho týmu a členů bývalého velkého senátu, kteří vymýšleli a schvalovali rozpočtová pravidla. Tahle pravidla nás posunula blíže k tomu, aby se ukázalo, které fakulty a katedry pracují efektivněji a které méně efektivně. A právnická fakulta si, jak je na letošním rozpočtu vidět, nevede vůbec špatně.

My: Co si myslíš o tom, že by se naše fakulta přestěhovala do Sadů pětatřicátníků, kde sídlí současná elektrofakulta, která už má skoro postavenou budovu na trojúhelníku. Líbilo by se ti tam?

On: Samozřejmě mě by se líbila ta budova jako taková. Určitě je to nejlepší řešení, které umožní fakultě zůstat v centru a zachovat úzkou vazbu se soudy, úřady, advokátními kancelářemi apod.. Nicméně konkrétní realizaci přesunu je potřeba dobře promyslet a uvážit, abychom neobsadili v nové budově příliš mnoho prostoru, protože to by nás podle současné rozpočtové metodiky stálo příliš mnoho peněz za platby za obývanou plochu. Možná by bylo potřeba se zamyslet nad tím, zda chceme obsadit tu budovu celou, anebo jen její část. Na to zatím neumím odpovědět. Je to spíš otázka na další přemýšlení o osudu naší fakulty. Vedení fakulty tuto analýzu jistě provede a uváží to.

My: Co si myslíš o angažovanosti studentů, o tom, jak se zajímají o dění na fakultě a jak se o něco snaží?

On: Samozřejmě jsou fakulty, které umožňují, aby na nich student trávil jeden až dva dny v týdnu. Právnická fakulta mezi ně zatím patří. A tomu samozřejmě odpovídá i míra zainteresovanosti průměrného studenta na tom, co se na té fakultě děje. Vždycky se najde – aspoň zatím se u nás na fakultě vždy našlo – “tvrdé jádro" lidí, kteří se o věci zajímají. Nedělejme si iluze, že všech zhruba 2000 studentů naší fakulty se bude intenzivně zajímat o to, co se tu děje. Ale pokud tady bude nějaké jádro čítající řekněme několik desítek studentů, kteří budou opravdu aktivně pracovat, tak to není na škodu. Je otázka jestli jich je několik desítek.

My: Děkujeme za rozhovor.

Do rubriky P.U.Č - rozhovory? vyblil Láďa Svoboda (puč)? dne 3.5.2002? a četlo asy tak 5098? okounějících.




Rozhovory s novými studentskými senátory AS FPR ZČU

Rozhovor s Karlem Šimkou

**Nám se každý doopravdy rád svěří...