Pro návrat na hlavní stranu
<<<---- klikni na logo.
Publicistika
Rozhovory
Neseriózně?
Redakční info
Poezie a grafika
Poslat, napsat ....
Vzkazy


Můj první školní den

...pohled z jedné strany...

……….a zase ten protivnej zvuk, asi ho budu muset změnit. Ještě chvilku přemejšlim, jestli opravdu musím hned takhle brzo vstávat. Přemejšlení po ránu mě uklidňuje a uspává. NO bohužel musim. Celkem bez jakýchkoliv kladných emocí otvíram oči a vylejzám ze sladce měkoučké a vyhřáté postele. Tak zrovna dneska má být ten “velký” den. Hm, “velký”, opravdu největší za poslední dobu. Nevim, kde se ve mně bere to nadšení, ale asi to bude tím, že si vůbec nejsem jistá, zda byl dobrý nápad na nějaké přímačky vůbec chodit. Rozhodně ale nebyl vůbec dobrý nápad je úspěšně složit, protože kdybych byla jenom o trošku hloupější, dneska bych takhle brzo vstávat nemusela.

Obvyklé ranní procesy mě tradičně nebaví, ale sotva jsem po krátkém pátrání objevila pár celkem čistě vyhlížejících věcí na sebe, beru si předepsané náležitosti – sice nechápu, proč po nás chtějí fotky, dopisy a dokonce doklady o zaplacení směšně otravné částky šedesáti korun. Tak teď jenom doufam, že mam všechno, protože vracet se nebudu. Možná by mě nezapsali, kdybych neměla věci v pořádku. Chatrná snaha.

Už první pohled na zastávku plnou lidí mě povzbuzuje. Nejsem jediná, kdo se nevyspal, o tom nemůže být pochyb. Těch pár lidí, co nezívají, nebo se neopírají s cigaretou a zalepenýma očima únavou o zábradlí, by se dalo spočítat na prstech jedné ruky. Je tu otravná hyperaktivní bába s obrovskou taškou narvanou levnym jídlem, pro které nelenila vyrazit nejmíň přes celé město. Dostávám se skoro do bdělého stavu. Začínám pozorovat okolí a tipovat, jestli někdo z kolemstojících nemíří na stejně potupnou akci jako já. Zatím bych nikoho jako potencionálního studenta práv neviděla, ale bohužel ze své zkušenosti vím, že ty největší asociální socky jsou taky nejúspěšnější ve skládání zkoušek.

Přijela tramvaj. Po dlouhých třech minutách tupého předstírání přemýšlení nastupuju spolu s davem ovcí a se zájmem je pozoruju. Je zvláštní, co dokáže několik zastávek s psychikou lidí. Vypozorovala jsem dokonce, že se cestující skládají ze tří hlavních skupin – ta první nejpočetnější jsou ti, kteří s předstíraným zájmem čučí jako hlupáčci z okna na cestu, kterou absolvují každé ráno a každé odpoledne, zřejmě jsou natolik v transu ze zdejšího okolí, že rozhodně nevnímají druhou skupinu a to jsou důchodci, kteří si snaží vymoci svá privilegia. Samozřejmě k tomu využívají vhodný čas a místo, protože jet ráno v době, kdy jezdí školáci je mnohem zábavnější, než jet o hodinu déle a nikoho neotravovat. Třetí skupinka spotřebitelů jízdného už není ničím zajímavá, většinou si čtou nebo komunikují s dalším nezajímavým objektem.

Díky svým bezcenným úvahám mi cesta rychleji uběhla, uběhla dokonce tak rychle, že jsem skoro zapomněla vystoupit. Teď už je mi o poznání veseleji, sotva ujdu pár kroků už se mi před očima rýsují davy vyšňořených “dětiček”, které pyšní rodiče přivezli autem a teď na své ratolesti čekají před školou, aby pak společně mohli tento veliký den oslavit drahým obědem v nechutně snobácké restauraci. Jsou směšní, jak se nadouvají pýchou, možná je mi jich i líto, ale vlastně je mi to úplně jedno.

Taaaaaaak a je to tu, vcházím s pár dalšími lidmi do velkých dveří jedné z budov naší univerzity. Dokonce jsem našla i cedulku s šipkou, no je to tu jak jsem předpokládala – i pro jedince s velmi málo vyvinutým orientačním smyslem. Skoro na každém druhém kroku potkávám cedulku, která mě neomylně vede k cíli. Proč zrovna já musim až do třetího patra? Co jsem komu udělala.

A jejda, cosi tu na mě kouká. Nějaký páreček dobrovolníků. Hm a jak to tak vypadá, tak tu hnusnou igelitovou věc narvou i mě. Stoupli si šikovně, to se musí uznat, člověk je nemůže obejít. Ha jeden přede mnou se pokusil odmítnout, marně, takže to ani nebudu zkoušet. Ti dva vypadají skoro jako podomní prodavači vysavačů. Doufam, že jim nebudu muset nic platit. V tom ke mně přiletí natažená ruka toho vychrtle vypadajícího aktivního dobrovolníka a bez jediného slova mi doslova vnutil igelitku s neznámým obsahem. Dík. Nic lepšího mě nenapadlo, ale neodpověděl a spolu s divnou slečnou balí další dávku pro kluky, kteří jdou kousek za mnou. Otvírám dveře do učebny, je tu zatím jenom pár lidí. Pohled na hodinky a veliký údiv, jsem snad poprvé někde včas. Lavice, jestli se tomu tak říká, jsou tu tak divně do kopce, takže si můžu své budoucí spolužáky důkladně prohlídnout. Přemýšlím, ke komu se přifařit. Uprostřed mého pátrání po objektu k seznámení na mě odněkud zdola volá nějaká blonďatá paní. Scházím ze schodů a poslouchám její pokyny, beru si všechno, co mi dávají , nepochybuju, že všechny ty letáčky budu potřebovat. Při nejhorším je použiju jako podestýlku pro domácí hlodavce. Ozbrojena několika dary odcházím zpět nahoru. Nacházím objekt k seznámení. Hezká, milá a sympatická holka. Dokonce se s ní i dobře povídá – první pozitivní bod dnešního rána. Minuty běží a naše milá, jistě velmi inteligentní blonďatá studijní referentka nás upozorňuje, že ještě chvíli počkáme, kdyby někdo přišel pozdě. A já blbec jsem vstávala tak brzo, kdybych jenom tušila, že na mě bude čekat celá třída, pěkně bych si pospala.

Jelikož špatně vidim, zjišťuji, že žlutý flek se přesunul na levou stranu místnosti. Bára (objekt seznámení) mi vysvětluje, že se ta paní referentka chystá mluvit do mikrofonu. To už ostatně zaregistrovaly i moje uši. Paní se nám představila, doufám, že si to stihnu zapamatovat a povídá něco o škole a programech. Posílá nějaký papír po lavicích, pak vysvětluje, proč ho poslala. Moc zajímavý postup. Teď po nás dokonce chce, abychom nalepili svoji fotku do indexu. Nastává boj o lepidla. Jedno máme. Lepíme. To ovšem referentce nebrání v pokračování ve výkladu. Přirozená reakce celé třídy je: “Cože? Co to říkala?”. Opakuje. Usmívá se. Chudák, ještě neví, co ji čeká. Mám takové tušení, že tihle lidé jsou buď skrytí šprýmaři, nebo natvrdlá středoškolská hovádka, která sama sebe vidí jako nejúspěšnější výkvět dnešní mládeže.

Ovšem tohle je dobrý. Do dveří vchází něco v obleku. Úmyslně říkám něco. Je to kluk. Je zaručeně mladší než já, takový ucho. V ruce má kufříček. Začínam mít pocit, že se tu dneska přemnožili dobrovolníci, že už by podomní obchodnictví tolik nevynášelo? Vstávají mi vlasy hrůzou, jelikož jsme hned u dveří, moc dobře jsem si tenhle zjev stihla prohlídnout. Vlasy pečlivě sčesané, nagelované asi tak centimetr dlouhé, košile vyžehlená, kravata dokonce rovně, sebevědomě drzý a vyzývavý obličej, který postrádá jakýkoliv znak sympatičnosti. Nos rostlý pěkně do kopečka, dokonce má i čisté a zapilované nehty. Pojímám podezření, že tady nebude všechno tak úplně v pořádku. Podezírám ho z účasti v jisté menšině. Podíval se na mě vražedným okem sebemilce, pokusil se na nás usmát, protože jsme prostě krásný holky a kráčí někam dolů. Sedá si hned před paní blonďatou referentku. Něco jí říká. Něco mu odpovídá. Dveře se znovu otevírají. Tentokrát vkráčí jakýsi feťácky vyhlížející bezdomovec. Ale zřejmě to bude taky student. Jaká to náhoda, tak jde za blonďatou paní referentkou. Asi nějaká protekce či co.

Děj bere rychlý spád. Poměrně sympatická paní referentka nám oznamuje, že předává slovo zde panu Holešovi – nebo tak nějak se ten bezdomovecky vypadající pán jmenuje. Bára říká, že je celkem mladej. Povídá něco o úžasnym klubu Elsa, kterej je pro nás strašně výhodnej a dokonce nás vezmou jeho členové na procházku po Plzni. Teď mi to do sebe začíná zapadat. Ti první dva aktivisti s igelitkama jsou od nich. Bezva, už začal o tom, že potřebujou nový členy. Chiiiiiiii že by potřebovali zvednou rozpočet. No tak z  téhle třídy asi nic nevytěží. Slyším za sebou tichý smích. Smích sílí. Vypadá to skoro jako výsměch. Pan elso člen se uklání a odchází. Prý se usmívá. Zřejmě je na svůj výkon pyšný.

Mikrofonu se ujímá ta karikatura v nažehlenym kvádru. Začal dobře – popřál nám dobrý den. Pak to ale začíná být zajímavý. Prej se jmenuje Ronald a dokonce Ronald Němec. Teď začal s vyjmenováváním svých funkcí. Můj první dojem byl správný, je to samolibej magor. Ovšem je docela vtipnej. Prej senátor a s každým problémem se na něj máme obracet, mailovou adresu nám dobrodinec napíše. Ale věta – když budete mít problém obraťte se na mě, já vám sice vůbec nepomůžu, ale jsem velkým senátorem, je to tu jako ve vládě, můžu za vás vznést návrh a pak už nemůžu ovlivnit, jestli projde – mě dostává do transu. Tak kvůli tomuhle podíváníčku rozhodně stálo za to vstát. Ještě něco povídá, usmívá se – mě to připadalo jako hnusnej škleb, ale Bára tvrdí, že se směje, zvedá svůj pečlivě vyčištěný kufřík, loučí se s námi, bere do ruky křídu a píše svou emailovou adresu na tabuli. Celá třída si ji se zaujetím přepisuje. Myslím, že zaručeně už teď víme, komu psát vyděračský dopisy a teroristicky laděná psaní. Ale ne! Odchází i s bílým flekem od křídy na zadku. Jaká to škoda takhle si ničit dokonalý vzhled.

Opět vidím žlutý flek, jak se sune doleva. Předpokládám správně, referentka k nám promlouvá. Nečekaně nejsou žádné dotazy. Máme za úkol snést papíry co jsme dostali zase dolů, vyplnit potvrzení o studiu a po orazítkování a odevzdání příslušných věcí smíme odejít.

Vracím se ještě nahoru a ze židle beru svetr a Báry tašku. Vycházíme ze dveří a na chodbě před námi se objevuje náš pan senátor. Kluci za námi se mu smějí, my se mu jen slušně vysmíváme. Odcházíme se smíšenými pocity. Tak tohle byl pro spoustu děcek ten velký den, za který si zaslouží velmi drahý oběd. Celkem to chápu. Bylo to vyčerpávající.

AU(autor utajen)

Do rubriky P.U.Č - publicistika? vyblil Láďa Svoboda (puč)? dne 27.11.2002? a četlo asy tak 4829? okounějících.




Výjezdní seminář v Nečtinech...

Operace skleněné nohy

Můj první školní den

Když už se jednou poštěstí!

Na vědomost se dává,

Střet zájmů a památková péče

Německo a jak tam bylo

První cena 21 000 Kč aneb Studentská vědecká konference