Před tím, než se začnu věnovat problému samému, nastíním zde stručně systém památkové péče v ČR a objasním některé pojmy, které mohou působit problémy nejen laické neprávnické veřejnosti.

Státní památkové péče se v ČR prozatím uskutečňuje podle zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, v platném znění (dále jen zákon). Systém tvoří Státní památkové ústavy (SPÚ) jednotlivých krajů (starých – je jich 8), které mají příslušnost ve svém kraji. Stejnou činnosti vykonává s působností pro celou republiku Státní ústav památkové péče (SÚPP), který podle § 25 odst. 2 zákona podřízen ministerstvu kultury. Ústředním orgánem státní správy ve věcech ochrany památek je podle § 26 odst. 1 zákona ministerstvo kultury, které také vydává statut SÚPP a vzorový organizační řád SPÚ. Tyto ústavy památkové péče jsou dotčenými orgány státní správy při vydávání tzv. závazného stanoviska – správního rozhodnutí, které dle § 14 zákona vydává jako podklad k územnímu rozhodnutí místně příslušný okresní (v případě kulturní památky) nebo krajský (v případě národní kulturní památky) úřad. V Praze je například pro vydání tohoto závazného stanoviska příslušný Odbor památkové péče Magistrátu hl. m. Prahy (OPP MHMP). Je povinností OPP MHMP podle § 14 odst. odst. 6 zákona vydat toto závazné stanovisko po vyjádření SPÚ nebo SÚPP. OPP MHMP se však tímto vyjádřením nemusí při rozhodnutí řídit.

Český právní řád definuje na zákonné úrovni pojem “střet zájmů” v zákoně č. 238/1992 Sb., o některých opatřeních souvisejících s ochranou veřejného zájmu a o neslučitelnosti některých funkcí (zákon o střetu zájmů), ve znění pozdějších předpisů.

Tento zákon se však vztahuje jen na “veřejné funkcionáře” (slovy § 1 tohoto zákona : “Veřejnými funkcionáři se pro účely tohoto zákona rozumějí poslanci a senátoři, členové vlády a vedoucí ústředních správních

Toto je ovšem úzce právní pohled, daná problematika si vyžaduje širší úvahy – proto je třeba podle mého názoru zodpovědět tyto otázky, jaké povinnosti mají zaměstnanci SPÚ (SÚPP) – jak se mají chovat a kde se to stanoví?

Prozatím není platný žádný zákon o státní službě, který by určoval, co to státní služba je a jak se mají státní úředníci chovat. Obecně je tedy třeba vycházet z zákoníku práce, potažmo z vlastního zákona o státní památkové péči a tam, kde zák. o státní památkové péči nestanoví jinak, ze správního řádu.

Podle § 73 zákoníku práce má každý zaměstnanec povinnost odst. 1 písm. a) ...pracovat svědomitě a řádně podle svých sil, znalostí a schopností, plnit pokyny nadřízených vydané v souladu s právními předpisy.......c) dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané – jestliže se státní památkové péče uskutečňuje podle zákona o památkové péči, který jim klade za povinnost prosazovat ochranu památek, pak nemůže být platný žádný pracovněprávní předpis (například vnitřní pokyn ředitele ústavu, ministerstva vnitra, pracovní řád, atp.), který by v rozporu s tímto zákonným požadavkem ukládal zaměstnancům památkových ústavů chovat se v rozporu se zákonem o státní památkové péči, jak při výkonu práce, natož v soukromém životě.

Klíčový pro posouzení dané otázky je především § 73 odst. 2 zákoníku práce, který stanovuje zvláštní povinnosti zaměstnanců orgánů státní správy. Zaměstnanec by se totiž nemohl dovolávat zákazu diskriminace, jak je definován výše, pokud bychom dospěli k závěru, že jeho chování je v rozporu s následujícími zákonnými příkazy – proberu jednotlivě každé písmeno tohoto odstavce:

- nestrannost v jednání: podle mě znamená, že musí být vyslyšen každý názor, že jednající musí dbát o to, aby při jeho jednání vyšla najevo objektivní skutečnost a tou se pak řídit– to nesouvisí s členstvím jednajícího v nějakém občanském sdružení.

-nestrannost v rozhodování: naší otázky se netýká – zaměstnanci památkových ústavů o ničem nerozhodují (ve smyslu správního řádu). Připustíme-li, že na vydání odborného stanoviska památkového ústavu se vztahuje správní řád, stavebník, který třeba podle § 14 zákona s ústavem svůj návrh projednává, oznámit podle § 9-13 správního řádu správnímu orgánu skutečnosti nasvědčující vyloučení pracovníka, se kterým se věc projednává. Taktéž pracovník památkového ústavu, pokud by se ve smyslu § 11 správního řádu cítil podjatý, je povinen to okamžitě oznámit a z projednávání by byl vyloučen.

- pokud by někdo chtěl vztáhnout toto písmeno na naši otázku, musel by nejdřív prokázat, že sdělení nějaké skutečnosti občanskému sdružení je v rozporu se zájmem zaměstnavatele – tj. ústavu památkové péče. Podle mě tomu tak není – zájmem ústavu památkové péče je chránit památky – což dělají i občanská sdružení, která se touto problematikou zabývají, někdy dokonce účinněji než samotný ústav památkové péče. I kdyby tomu tak bylo, zaměstnanci památkových ústavů jsou stále povinni veřejnosti – tedy i občanským sdružením - podle zák. č. 106/1999 Sb., o přístupu k informacím, bez prodlení (pokud je to možno – což je zpravidla vždycky) sdělovat, zda se třeba nevede nějaké správní řízení, které se týká nějaké nemovitosti.

- ani toto ustanovení se neuplatní, neboť činnost v občanských sdruženích je zpravidla dobrovolná, ve volném čase, a nepobírá se za ni žádný plat. V každém případě zde platí pro podjatost pracovníků památkových ústavů argumenty uvedené ad a).

-zde se konečně dostáváme k onomu obecnému “střetu zájmů”, který ovšem na žádném jiném místě zákoníku práce není definován. U pracovníků památkových ústavů, jsou-li zároveň členy občanských sdružení, která se zabývají ochranou památek, však nemůže dojít k takovému jednání. Veřejný zájem na ochranu památek se kryje s osobním na ochranu památek – nejsou tedy proti sobě, nejsou v rozporu. Podle mého názoru se tedy v tomto případě o střet nejedná – nic se s ničím nestřetá – zájmem občanských sdružení je také ochrana památek

Z výše uvedeného vyplývá, že pokud jsou zaměstnanci státních památkových ústavů zároveň členy občanských sdružení, které prosazují ochranu památek, nejednají v rozporu s § 73 zákoníku práce a tudíž není důvod, proč by členy občanských sdružení neměli být.

Na závěr tedy znovu připomínám, že památkáři (tj. státní památkové ústavy) o podobě stavby či jejím povolení nerozhodují, mají pouze poradní hlas, který musí být ze zákona vyslyšen, ne však respektován při rozhodování příslušného orgánu státní správy – tím je v Praze OPP MHMP – ten vydává ze zákona závazné stanovisko, které je rozhodnutím ve smyslu správního řádu – teprve tímto závazným stanoviskem se musí řídit příslušný stavební úřad při územním a stavebním řízení.

Celý ten proces je vlastně dohadováním mezi navrhovatelem - stavebníkem, mezi památkáři (těmi, kteří na to mají nějaký odborný názor a jsou vlastně ve vztahu k výkonnému orgánu státní památkové péče – tedy například OPP MHMP – také jakousi quasistranou řízení) a státem, ev. obcí v přenesené působnosti (těmi, kteří o tom fakticky rozhodují). Památkáři jen radí, nemůžou rozhodovat

Státní památkové ústavy jsou tu proto, aby prosazovali veřejný zájem na ochranu památek na základě zákona o Ale, ať už tak nebo tak, památkáři o tom nerozhodují. Proto se podle mého názoru ani nemůžou při projednávání památkových věcí dostat do střetu zájmů podle zákoníku práce, ani, z důvodů výše uvedených, podle jakéhokoliv jiného platného předpisu.

Stanislav Holeš, 4. ročník

autor je členem Klubu za starou Prahu